Dva a dva rovná se pí dé. Kruhy, smyčky, dechy, vzdechy. Zkrátka fertelek laďoch

Jeli jsme si takhle tranďákem Prahou, když naší pozornost strhla krystalická žirafa. Dlouhou nohou kývala směrem ke kamennému průjezdu.

Nad nádvořím plným velmi nebezpečných polštářů hlídkovali drátění lidé, což nás potěšilo. Cítili jsme se tam velmi uvolněně. Rychlým dvojchvatem jsme tedy vztyčili stan a narazili. Netrvalo dlouho a začali se trousit lidé. Joker klasicky vyčaroval několik úsměvů na rtech a pak odběhl domlouvat dlouhodobé sdílení těchto kávou provoněných prostor.

Čilý ruch na nádvoří se na moment zklidnil, když dovnitř nevjeli DVA na neexistujícím rádiu poháněném plachtou.

Kolem osmé… Kolik bylo vlastně hodin? Mám pocit, že na onom místě čas plynul trochu jinak, než je obvyklé.  Prostě když se začalo stmívat, nádvoří bylo tak nacpané, že jsem každou chvílí čekal cinkání orloje.

Zvuky skutečně vzápětí přišly, nebo to bylo jen v mojí hlavě? Melodie distancovaly ostré okraje vnějšího světa. Představ si, že tančíš v medu s plnou pusou božské ambry na tóny folklórních skladeb neexistujících národů… Možná by bylo dobré zjistit, jestli jsme Jokerův stánek nevztyčili poblíž porušeného potrubí s rajským plynem.

DVA odešli, když padla tma, ale chuť na jazyku, naléhavost v uších a poklepávání nohou zůstaly ještě dlouho.

Domů jsme letěli naplnění nezařaditelným pocitem na bizopýrovlíkovi s rybkama v břiše a slovem Nipomo na rtech.

Bizopýrovlík

Joker má rád DVA a Neustadt. Skvělá kombinace.

Díky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*