ZDE SI MŮŽETE PŘEČÍST
ZCELA PRAVDIVÝ A NEPŘIBARVENÝ PŘÍBĚH
O VZNIKU NAŠICH LIMONÁD A CIDERU
Celý příběh začíná již na počátku čtrnáctého století. V osadě na břehu řeky Orlice se narodil malý Josef. Chlapec vyrůstal v městečku později Kostelec zvaném. Zde s rodiči obdělával půdu a staral se o jablečný sad.
Zamiloval se do moštu a kvašeného jabčáku.Chlapec dostal do vínku řádnou porci selského rozumu, ostrý jazyk a dobrodružnou povahu. Netrvalo tedy dlouho a vydal se do světa na zkušenou.
V Hradci Králové, kde se učil latinsky a pomáhal se stavbou Katedrály svatého Ducha, si ho všiml anglický šlechtic. Host Karla IV. zde byl domlouvat jakýsi politický sňatek. Josefa si rychle oblíbil a začal mu říkat Joe. Pro jeho smysl pro humor se však přezdívka brzy změnila na Joker.
Netrvalo dlouho a Joker se dostal až na královský dvůr, kde se střapatou čapkou s rolničkami bavil samotného krále a císaře. Karel si Jokera zamiloval. Často s ním diskutoval, ukazoval mu mapy a učil ho francouzsky. To se hodilo, když ho Josef doprovázel na cestách.
Jokera Francie zasáhla přímo do srdce. Nejen kvůli tomu, že se zde hojně pil jabčák, zvaný cidre, ale kvůli celkové náladě a překrásné přírodě. Proto se zde rozloučil se svým přítelem a vydal se na pouť ke Středozemnímu moři.
Jednou v parném létě v Provence, se mu protrhl měch s vodou. Žíznivý Joker ne a ne potkat studnu. Posadil se tedy na kraj levandulového pole a z mošny vytáhl lahvičku jakéhosi likéru, který před pár dny vyhandloval. Absinth prý…
Probral se až v malé chaloupce, kde mu dobrá stařenka nalévala lahodnou levandulovou limonádu. Pamatoval si jen, že se nebe zabarvilo do žluta a on vyděšený jako kuře uháněl někam do úkrytu. Celou dobu se však musel prodírat levandulovým lesem, jehož stonky a obrovské fialové květy se pnuly až do nebes. Úchvatný a zároveň děsivý pohled.
Brzy se se stařenkou rozloučil a s receptem na vynikající květovou limonádu vyrazil do Španělska.
V Katalánsku se mu líbilo nejvíce, ale pokračoval dále na jihozápad. Už se mu zajídalo neustálé dohadování o kulaté a placaté zemi. Každý rozhovor se nakonec stočil ke Kolumbovi a plavbě do Indie. Tak se rozhodl, že přepluje do Afriky.
Do přístavu Tarifa dorazil v období sklizně mandarinek. Při vyjednávání ceny plavby do marockého Tangeru se tak rozvášnil a rozgestikuloval, že přepadl do velikánské kádě, kde místní trhovci lisovali mandarinkovou šťávu. Joker tento incident do konce života považoval za jeden z nejintenzivnějších zážitků. Všude bylo oranžovo, slupky, semínka, dužnina, šťáva… Krása a lahoda v jednom okamžiku.
Neuplynulo ani deset vteřin, co se Joker dotkl nohou afrického kontinentu a už měl průvodce. Shaka byl mladý truhlář, který před lety přišel o prsteník, prostředník a ukazovák na levé ruce.
Jokera vždy zdravil specifickým zakýváním zmrzačenou levičkou, kdy měl malík a palec roztažené co nejdál od sebe. Nepříjemné zranění mu však nebránilo v jeho vášni. Shaka na tenkém prkně oválného tvaru plaval v moři a snažil se na něm sjíždět vlny. V parných večerech Jokera hostil svojí specialitou – ledovým čajem z ibišku a máty.
S blížící se zimou mladý Maročan musel odjet do vnitrozemského Chefchaouenu. Slíbil rodičům, že jim pomůže poopravit a natřít dům.
Prý by ho chtěli pistáciově zelený. Joker ho však přesvědčil, ať jej natřou na modrou.
Cesta podél pobřeží byla náročná, ale stála za to. Výhledy, přístavní městečka, nové zvyky, koření a nekonečné šíšy plné pryskyřičné hlíny. Joker severní Afrikou a arabskými zeměmi putoval mnoho let. V Tripolis se potkal s Berbery, kteří přijeli obchodovat na místní trhy. Hassan byl jeden z mála, s kterým se posunko-arabsko-franštinou dokázal domluvit. Nakonec s ním směnil svůj samostříl za dva váčky kouzelných oříšků. Zelené kávové, o kterých mladý Berber tvrdil, že jednoho dne budou mít obrovskou cenu a červené, plné energie a dobré nálady, jež se prý zvou Koalové.
Joker se nakonec z Tripolis vydal do Itálie. Při plavbě se mu nešťastnou náhodou namočil váček s kávovými zrnky. Nepodařilo se mu je všechna vysušit a několik jich začalo klíčit. V Miláně se setkal s obchodníkem a vědcem Picolem. Joker mu ukázal „živá“ semena kávy a Francesko už se ho nepustil. V té době byla totiž Araby považována za národní poklad a nesměla se vyvážet, aby se káva nezačal pěstovat někde jinde. Tuto maličkost však Picolo Jokerovi zatajil.
Francesco byl naprosto nadšen Kolumbovým objevem nového světa a chtěl se vydat za oceán. K této cestě se snažil přemluvit ještě jistého Leonarda, ale ten odmítl, neboť musí dokončit Poslední večeři. Jokerovi se da Vinci velmi líbil a bylo mu líto, že chce po dlouho připravovaném a jistě výjimečném večerním pokrmu ukončit svůj neuvěřitelně plodný život. Co bylo skutečně myšleno poslední večeří, se dozvěděl, až když se vrátil do Evropy.
Picolo s Jokerem vypluli ze Španělska. Cíl jejich lodi „Esta una“ byla země květin La Florida. Mnoho týdnů strávili s náčelníkem kmene Seminolů. Ti je hostili sušeným masem, tabákem a uhrančivým nápojem Ambrosia, vyráběným z kořenů a bobulí mnoha rostlin. Důvěra budovaná společnými lovy, večery s dýmkou a podporována mnoha darovanými korálky a noži, přinesla své ovoce. Sedící býk souputovníky zavedl do pobřežní svatyně. Zde se z vyprávění a nástěnných maleb dozvěděli, že nejen kmen Semionů, ale i Tuniků, Ahtenů a Serranů založili lidé prchající z obrovské dálky před hněvem svých bohů. Antici svým divotvůrcům ukradli recept na jejich božský nektar – Ambrosii a z obavy opustili Řecko. Jejich pouť se zastavila až zde. Joker tomu nechtěl věřit, ale nástěnné malby s klasickými řadami sloupoví a lidmi v tógách hovořily jasně. Z jeskyně je nakonec vyhnala stoupající voda, která dle slov náčelníka stoupá každým rokem výš a jednoho dne jeskyni jistě zatopí.
Joker s Picolem se rozdělili. Čech mířil do pralesů na jih a Ital na západní pobřeží.
Čas strávený popíjením Maté z vydlabané dýně, žvýkáním lístků Koky a popíjením různých vývarů z čarovných lián Jokerovi neskutečně utíkal. Měl pocit, že v Amazonii a na mayských pyramidách strávil snad stovky let.
Na západním pobřeží Ameriky ho přivítal starý známý Picolo. Francesko ho pohostil vlastním receptem Ambrosie nazvaným prostě Root Beer. Jeho inovací bylo přidání vanilkové zmrzliny. Také mu ukázal svoje kávovníkové sady a pražírnu. Malý šálek silné kávy stočené průtahem vodní páry skrz jemné sítko byl vynikající. Francesko jej neskromně nazval Picolo.
Joker příteli ukázal lístky Koky a sdělil, že si myslí, že nápoj z červeného vína, koalových oříšků a těchto listů, by mohl být vynikající. Picolo si to pečlivě zaznamenal a uložil do trezoru. K této receptuře se údajně až spoustu let po Picolově smrti dostal jakýsi lékárník a slavil s ní obrovský úspěch. Dokonce se to ani nestalo v městečku pojmenovaném po šikovném italském obchodníkovi – San Francesko, ale kdesi ve vnitrozemí La Floridy.
Joker mířil na dálný východ, takže musel pokračovat dále na západ. U pobřeží Japonska zažil asi největší námořní bouři v životě. Jeho spolucestující Mokusami Hokusai byl tak hysterický, že jej Joker popadl za zátylek, nasměroval mu pohled na horu Fudži a klidnými slovy o její kráse ho upokojil. Pro muže to byl tak intenzivní zážitek, že se s rodinou nastěhoval k hoře a jeden z jeho prapravnuků (Kacušika) se v rámci své umělecké tvorby zaměřil zejména na horu Fudži a také nahé ženy, což vůbec nesouvisí s tématem. Nicméně jeden z obrazů velké vlny, inspirovaný jejich rodinnou historkou, se stal ikonickým.
Při plavbě do Indie se setkal s Britským přírodovědcem First Fleetem, který se vracel domů. Po cestě se mu chlubil mnoha vlastnoručními ilustracemi živočichů, které na svých cestách potkal. Jokerovi se hrozně líbil Australský šedý medvídek Panda a Čínský černobílý medvěd Koala. Až po mnoha letech se při cestě přes Čínu dozvěděl, že to Fleet pomotal a pojmenoval je naopak. Prvotně uložených vzpomínek na exotické medvídky se však Joker nikdy nedokázal zbavit a tak velmi často čínskou Pandu jmenoval Koalou a naopak australského vačnatce Pandou.
Indie je nezapomenutelný kus země. Avšak za okupace Britskými vojsky se zde Joker necítil příjemně. Utlačování původních obyvatel mu vždy dělalo vrásky na čele. Seznámil se zde však s absolutní nezbytností… Tonikum z chininovníku, které zahánělo horečku, míchané s londýnským Ginem chránilo i chutnalo.
Jokerovi se zastesklo po Evropě, a tak putoval přes Rusko a Skandinávii až do Anglie, kde se setkal s pány Thomasem Henrym a Josephem Priestlym. Po té, co učenci vyrobili první reprodukovatelné vzorky sodovky, jim zcestovalý Čecháček poradil, aby do vody přidali chininové tonikum a pro zlepšení chuti citron, že tím udělají radost spoustě britských vojáků v Indii.
„Díky za tip!“ Křičeli za ním, když jim mával z okénka odjíždějícího vlaku. „A jak byste to pojmenoval?“
„To nic!“ zahulákal, zavřel okno a pohodlně se usadil.
Na cestách po Britských ostrovech se ve velkém jablečném sadu setkal s panem Strongem, výrobcem luků.
„Tětivovým zbraním pane už dávno odzvonilo, střelný prach spousty let vede a bude ještě sílit a sílit. Což takhle něco udělat tady s těmi vašimi jablky? Měl bych nápad.“
K jejich prvním kvasným pokusům se nachomýtl Irský rodák Bill Magner a angličan Henry Bulmer. Potom, co společně vypili první dobrou várku cideru, se každý vydal vlastní cestou.
Joker se dále potuloval po Evropě a rok od roku se děsil vzrůstajícího vlivu Německa a jeho nacionálního smýšlení.
Válka přišla téměř záhy. Jeho účast v německém odboji byla nevyhnutelná. Na svých cestách viděl mnoho bezpráví. Tak blízko své domoviny se již do boje zapojit musel, přestože si sliboval, že zbraň do ruky nikdy nevezme.
Jako zástěrku pro svoji sabotážní činnost si zvolili malou sodovkárnu, kde vyráběli tradiční německou limonádu z černého rybízu a jalovce. Tu a tam do něčeho přidali projímadlo, uspávadlo, či dokonce jed. Jedna z nejdůležitějších akcí odboje byla započata právě uspáním několika důstojníků pohybujících se okolo šifrovacího stroje Enigma. Tehdy se jednalo o akci Anthropoid. Původní plán, přepadnout říšského protektora u jeho sídla v Panenských Břežanech, byl vyzrazen. Informace o útoku na Heydricha v Holešovičkách odeslané německým špionem, však byly včas zachyceny.
O Der Čerbízce se dokonce traduje, že právě tuto „odbojářskou“ limonádu si Vůdce vybral na zapití kyanidové tablety.
Na stará kolena se náš hrdina vrátil do Prahy a nestačil se divit, jak se od čtrnáctého století změnila. Seznámil se zde s bystrým mladíkem, jež se jmenoval Světák, Sběrák, Smeták, nebo nějak podobně. S ním a skupinou jeho přátel se uchýlili na sever Čech, do malé chaty v lipové aleji, jež místní přezdívali Liptákov. Rád mladíkům vyprávěl své zážitky z cest. Mnohdy mu ani nechtěli věřit.
Poslední zaznamenané Jokerovy kroky vedly do jeho rodiště v Kostelci nad Orlicí. Zde se usídlil v místní Jednotě, kde pomáhal se skladováním ovoce. Především jablek.
My měli to štěstí, že jsme objevili deník tohoto moudrého a zcestovalého muže. Poslední zápis byl prostý a zcela nás nadchl!
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ZE VŠEHO JE, DĚLAT LIDI ŠŤASTNÝMI!
Ať už je Joker skutečný, nebo je postava cestující mnoho staletí celým světem jen výmyslem nějakého vtipálka, který schoval padělaný deník na kostelecké Jednotě, poslední sdělení nás nadchlo natolik, že jsme do něj vložili veškeré síly.
ČÍM VÍC, TÍM VÍC…